Management poranění periferních nervů

Abstrakt

Poranění periferního nervu (PPN) definujeme jako úrazové narušení jeho struktury rezultující ve ztrátu funkce. Objevy 18. a 19. století změnily chápání patofyziologie nervu a položily základy poznatkům současnosti – procesy regenerace centrálního a degenerace periferního pahýlu (Wallerova degenerace). Zatímco nižší stupně PPN se hojí spontánně, přerušení kontinuity axonů i endoneuria již často vyžadují chirurgické ošetření. Indikace operace by se měla řídit klinickým vyšetřením, zobrazovacími metodami, stěžejní roli v plánování však hraje elektromyografie (EMG). Zatímco ostře přerušený nerv v rámci např. řezného poranění by se měl ošetřit akutně primární suturou (neurorafie), u uzavřených poranění se k revizi přistupuje až na základě EMG nálezu 3–4 měsíce od inzultu, kdy je vyloučena spontánní regenerace nervu. Možnostmi chirurgického výkonu jsou neurolýza, neurorafie, nervový štěp či nervový transfer. Pro volbu chirurgického výkonu je směrodatný rozsah, charakter a lokalizace PPN. Hlavními prognostickými faktory jsou načasování a správné provedení operace, vzdálenost PPN od cílového orgánu, délka případného nervového defektu, věk a komorbidity pacienta. Nezbytnou součástí komplexní péče je intenzivní pooperační rehabilitace. Zhruba 50–75 % pacientů s PPN nabude po operaci zpět uspokojivou funkci nervu. Koncepty budoucnosti, které mohou potenciálně zvýšit uvedené procento, jsou syntetické nervové štěpy, imunomodulátory, kmenové buňky či optogenetické úpravy chování poraněného nervu.

doi: 10.48095/ccrvch2025434